Dobrodruhem za místními obvoďáky...aneb jak mě bacil bacil

... až nemožné a neuvěření hodné, že přes víc jak půl roku jsem nenapsala ani řádek na svůj blog k tomuto účelu založeném ...

Takže napravuji a rovnou se s Vámi podělím o zážitek u místních obvodních lékařů. Únor není můj měsíc...aspoň, že je tak krátký, páč každoročně v tomto nejkratším studeném měsíci v roce uléhám na lóže s litry zeleného čaje, pokrájeným zázvorem, medem, paralenem, citrusovými plody a potím se, co to dá. Ani jinak tomu letos, léta páně 2011, nebylo a tedy již připravena a vybavena všemožnými lektvary, ulehla jsem v úterý a práci jsem dala pauzu. Jednou mi můj milý (nejmenovaný) kamarád řekl, že "práce nemá nožičky" a já nemůže než nesouhlasit, skutečně Vám neuteče :-) a jelikož jsem momentálně stejně v procesu výpovědním, ani mě to tolik nestresuje.

Prospím tedy den, dva a když už třetí den stále žádné z těch "zdravých" opatření nezabírá, odhodlávám se zavolat místním lékařům (rozuměj ve staré dobré svaté Alabamě, tedy vytáčím číslo místní Maltings Surgery v St. Albans) a čekám. Sestřička, která vlastně není sestřička, ale jen recepční, co zadává do počítače appointmenty, se dotazuje - poté, co jsem ji vylíčila, jak tu už umírám třetím dnem (připravila jsem si vše řádně před hovorem, aby to znělo setsakramentsky napínavě) - tak ta recepční se mě ptá, jestli je to teda urdžent a skutečně chci vidět doktora dnes? Tak jsem se nenechala a jala se do přesvědčování. Toto je asi jedna z těch dobrých vlastností, které jsem tu snad ve starém dobrém Englandu pochytila, prostě, když člověk něco chce, tak tlačí na pilu, dokud se to nepodá a ono se to podá, věřte mi, ale hlavně slušně a mile i s úsměvem. Nakonec jsem tu milou recepční přemluvila, krátce do telefonu zakašlala pro věrohodnost a hned termín k Dr. Dowling byl na dopoledne sjednán. Slušně jsem poděkovala a jala se váhat, či se setkám s paní nebo panem doktorem a co všecko musím říct, aby jako věděl/a, co mi předepsat, poradit, naordinovat.

Čekárna se podobala neindetifikovatelné místnosti a s ještě více neindefikovatelnými pacienty, resp. dalo by se těžko odhadnout, na jakém jsem se ocitla oddělení, kdyby mě sem někdo jen tak dovedl. Přede mnou totiž čekala maminka s tříletou holčičkou - že bych vlezla na dětské? a po mně přišla ještě mladá žena s mužem. Paní si evidentně vykloubila celou nohu, páč ji měla zafixovanou od paty až k prdeli (pardón, ale fakt to tak bylo) a k tomu se chudák drápala o berlích do toho 2. patra - že bych si to fakt jen spletla a vlezla na ortopedii? Nicméně sestřička, tedy vlastně recepční, která po mně nechtěla ani jediný doklad, že to jsem fakt já, mě sem poslala, tak počkám, ještě jednou jsem se tedy přesvědčila, že jsem správně u ordinace Dr. Dowling...takže je to pade na pade...odhaduju, že to bude chlap...no, a mohl by být rovnou svobodný, vysoký, sportovec, bez závazků v Anglii a celý nadšený do cestování a stěhování se do Prahy, ne? No tak, zas tak náročná nejsem, takže si držím v pravé ruce kapesník (rýma teda šílená) a v levé palec, aby to dobře dopadlo :-)
Po holčičce jdu na řadu...hurá, teď se ukáže, co mi je a hlavně, kdo tam za těmi dveřmi je. Vykročím vpřed svému osudu - pohlédnu na mladou dámu, která by už asi taky ráda takhle vyskočila bez berlí....no ještě počkejte, počkejte v klidu paninko, oni si Vás taky zavolají, teď už jsem na řadě já, takže teď si jdu pro radu. Milá paní sestřička mě přivítala v ordinaci a usadila si mě na židli. Říkám si, že to tady mají sestřičky docela na pohodu, žádné bílé pláště, žádné zástěry, mundůry či uniformy (hlavně, že z dětí tu dělají miliončata ve stejných oblecích :-)...ale dobrá, dobrá, tak v džínách a svetru, jako hlavní je, jestli ví, jak píchnout injekci - i když to snad ani nechci vědět, páč pro to tu nejsem. Ohlížím se, kdepak se nám schoval ten pan MUDrc a odkud asi vyjde? A jestli to fakt bude dle mé imaginace (a tu fakt mám dobrou i při teplotách) týpek ala Hugh Grant z "Mikových modrých očí", tak jsem stoprocentně okamžitě zdravá :-)...no a v tom ta milá paní spustí, co mě sem teda jako přivádí a co mě trápí. Tak si říkám, holka já Ti to klidně řeknu, ale nepočkáme na toho doktora, jako abych to zbytečně neříkala dvakrát, že jo, přeci jen je to v angličtině, tak ať se zas tolik neunavím v té nemoci...nicméně významně na mě mrkla, usmála se po anglicku a praví, tak povídejte (resp. něco jako tell me why you are coming to see us?). A tak stále nenápadně pátrám pohledem, kdy jako už příjde...a on nepřišel, páč je to paní Sarah Dowling, jak se dočítám z cedulky na svetru...a než stihnu být tedy zklamaná, vysypu ze sebe naprosto všecko, aby mi teda jako zachránila život paní MUDrcová, když to tedy k mému úžasu, není sestra - páč evidentně po této zkušenosti žádné ani nemají. Ani jedinou jsme nepotkala. Nicméně paní Sarah byla milá, všecko si vyslechla, změřila mi teplotu, tlak a sepsala to všecko do kompu a pak mi řekla, že dělám dobře, že beru paralen, ty vitamíny, to je super, jak to kombinuju a že mi to tedy schvaluje a ať to vyležím, že to je viróza a ta mrcha přebývá u homo sapiens cca 7-10 dní. Sedm až deset dní ptám se. No dobrá, dobrá, ale my můžeme mít z práce volno jen pár dní na zotavenou, takže můžu Vás zas já požádat laskavě o neschopenku či nějaké lejstro, abych to předložila v práci? Teď jsem asi Sáru už zaskočila, co to jako chci? Proč a na co? To nééé, to mi tady nevydáváme, jako na co by to slečinka potřebovala? Nééé, to není potřeba a do práce klidně jděte slečinko, přeci zas tak špatně Vám není, ne? A tak koukám jak puk s otevřenou pusou (asi už od té chvíle, co se mi dívala do krku) a ptám se slušně po anglicku i s úsměvem, zda to jako myslí vážně, zda skutečně nikoho nenakazím, když je to teda ta viróza, mírně do toho zakašlu, aby se jako vědělo. A paní doktorka se usmívá, ať se nebojím, že všude je plno nemocných lidí, takže klidně do práce můžu. Ať tedy zůstanu doma do pátku (byl čtvrtek), ale ať určitě jdu na procházku a nejsem pořád doma....Oukej Sáro, tak dík, to je asi vše, že, takže já si ještě koupím ten Váš paracetamol - přeci jen jsou to Vaše ostrovní bacili a asi na ně paralen nezabírá a šunu si to zpět do svého bytečku. No, byla jsem ráda, že jsem se doplazila domů, po cestě vlítla (opravdu vlítla a vylítla) do Tesca pro nejnutnější, abych tam fakt strávila přesně pět minut a mazala do postele. Usnula hned, jak kdyby mě do vody hodili a spala 2 hodiny po té náročné pochůzce... Ale dobrá, procházku do ozdravného programu včlením Sáro, ale jestli mi bude blbě, tak mě tam máš vcukuletu v pondělí časně zrána:-).

...a do práce? Do práce jdu nejdřív v pondělí a na procházku nejspíš o víkendu, teď mě prosím Vás nechte chvíli se vyspat :-)

Dobrou noc a uzdravení zdar.